Druhá kniha z Beckettovy trilogie již není tak silná jako ta první, ale stále obsahuje mnoho z pohledu na nitro člověka popsané způsobem, který ne každý může strávit. Příběh, dá-li se to tak nazvat, je spojením představ a života a vzpomínek Maloneho, přičemž není jisté, kde ona hranice je.
Překlad je velmi dobrý až na jeden nešvar – nepoužívá slovo „přehršle“ v původním významu, ale v tom, který se snaží prosadit současná čeština.
Člověk s citem pro absurdno by neměl knihu nechat nepřečtenou.
Hodnocení: 80 %
Samuel Beckett: Malone umírá, ARGO, 1997 (orig. 1995, 1948), 112 stran, ISBN: 80-7203-145-7
Pár citací:
„Dovolte mi, abych hned zkraje prohlásil, že nikomu nic neodpouštím. Všem přeji co nejhorší život a po něm plameny a ledy a slavnou vzpomínku zavrženíhodných generací, které teprve přijdou.“
„Chce-li člověk vydržet, musí především přijímat potravu a vyprazdňovat se. Nočník a jídelní miska, to jsou hlavní póly.“
„Narodil jsem se s vážností, jako se jiní rodí se syfilidou.“
„Den v místnosti nebyl, kdežto venku se roztahoval všude, klidný a spojitě rozložený mezi nebem a zemí. Neustále však pronikal dovnitř, odměřovaný a obnovovaný tím venku, neustále pronikal dovnitř a tam také umíral, postupně pohlcen stínem.“
„…a naučila ho, jak se má mýt, ruce a obličej každý den a ostatní části těla jednu po druhé během týdne, nohy v pondělí, lýtka v úterý, stehna ve středu a tak dále, přičemž ke krku a uším docházelo v neděli, vlastně ne, sedmého dne odpočíval.“